Jdi na obsah Jdi na menu

Dagmar Voňková Andrtová

Dagmar Voňková Andrtová, foto Lucie Haschková„Vždycky, když byl pojmenován nějaký nový směr v hudbě, tak mě do té škatulky strčili, ale moc mi nepasovala,“ prozradila Dáša v jednom rozhovoru. Do škatulky, kde by se tato dnes osmapadesátiletá první dáma české písně mohla cítit dobře, by mohli být přiřazováni ti, kteří se nehodí jinam – samorosti, experimentátoři, podivíni a umělečtí hazardéři v tom nejlepším slova smyslu. Dáša by se tam potkala třeba s fyzickým básníkem Petrem Vášou, loutkářem a zpívajícím výtvarníkem Petrem Niklem, s minimalistickým mágem Oldřichem Janotou, ale i s keramikem a zpěvákem nezhudebnitelných básní Michalem Jůzou. Se všemi, kteří mají ten velký dar, že nikoho nekopírují a jdou, běží či klopýtají po svých vlastních cestách. Dáša je dokonce tak osobitá, že by snad ani nešlo zkoušet ji kopírovat. Logicky proto musela mít takové úspěchy v zahraničí, jaké měla v Dánsku, v Japonsku a bůh ví kde ještě. Klidně tam může zpívat česky, jejímu jazyku každý, kdo má uši a cit, porozumí a je pro něj snadné nechat se strhnout.

Dáša se narodila v Hradci Králové, nedostudovala pedagogickou fakultu, živila se všelijak a od sedmdesátých let se občas objevovala ve společnosti Jaroslava Hutky, Vlastimila Třešňáka či Vladimíra Merty, kteří byli stěžejními členy volného písničkářského sdružení Šafrán. V období před rozehnáním tohoto sdružení po založení Charty 77, stačila vydat vynikající singl – malou gramofonovou desku se dvěmi písněmi – ohromila zvláště drsností textu a výrazem zpěvu písně Chlapci na tom horním konci. První album však mohla vydat až po dalších devíti letech v roce 1986, kdy ji režim či spíše někteří dramaturgové a pořadatelé vzali na milost, aniž by naštěstí na sobě musela cokoli měnit a přizpůsobovat se jejich vkusu. Nejkompletnější vydání Dášiny tvorby z různých období spatřilo světlo světa až v roce 2004 – dvojalbum nazvané Milí moji patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v tomto desetiletí vyšlo.

Jazyk jejich textů, způsob zpěvu, tvorba melodií a vůbec celkový přístup k písním v sobě spojuje divošské kořeny českého lidového umění a Dášinu nespoutanou hravost a hledačství. Dokáže hrát na kytaru na sto způsobů, nikdy v její hře nepocítíte samoúčel ani exhibici, všechno je přísně podřízeno atmosféře písně. Podobné je to i s jejím zpěvem – může být děsivě výhružný i nejjemněji laskající, slovo v jejích ústech nabývá váhy a jeho význam se proměňuje a dotváří množstvím odstínů. V devadesátých letech se zdálo, že se písničkářka vydala na dobrodružnou výpravu do světa minimalismu a zvukového a instrumentálního experimentátorství, až člověk mohl mít obavy, zda se z té expedice vůbec hodlá vrátit zpátky k písničkám. Vrátila se zcela přirozeně. Dnes k jejímu koncertu neodmyslitelně patří i drobné popěvky inspirované přírodou, písně věnované například stromům a jiné svěží kousky, k nimž ji inspirovaly dlouhé procházky po okolí jejího domky v Pyšelích.

Jan Burian



ŽIVÁ VODA


Živá mrtvá pod kůží mi teče
jako horký vosk
řeka krve z parafínu
změklá minulost

Stále ještě na dně hoří
utažený knot
snad mé osvícené kosti
najdou brod

 

Dagmar Voňková Andrtová - Břízy

 

www.vonkova.cz

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Andrtov%C3%A1-Vo%C5%88kov%C3%A1