Jdi na obsah Jdi na menu

Jiří Dědeček

Jiří DědečekKdysi jsme spolu trávili víc času než se svými životními partnery. V letech 1974 – 1985 jsme společně absolvovali přes tisíc vystoupení a – jak jsme si jednou spočítali – průměrně dvě hodiny denně v autě (včetně nedělí a státem uznávaných svátků). Tvořili jsme dvojici Burian & Dědeček (řazeno abecedně) a nebo Dědeček & Burian (podle vzoru Vodňanský & Skoumal či Voskovec & Werich…) Dávali jsme si číst nové texty a přeli se nad nimi o každé slovo. Byla to jakási vysoká putovní škola osamělého písničkářství. Jiří se stával písničkářem zvolna a s nesmírnou houževnatostí a pracovitostí. Té se zřejmě naučil ve veslařském klubu v Podolí, neboť se přes svou zdaleka ne obrovitou postavu stal v sedmdesátých letech dorosteneckým mistrem ČSSR ve skifu a nechával za sebou desítky obrů s přirozenými dispozicemi k vítězství. Jeho literární nadání bylo průkazné odedávna, ale hrát, skládat hudbu a zpívat se učil za pochodu na koncertech a po hotelích. Občas dlouho do noci trénoval rify a rušil nás spící lajdáky. Na pódiu představoval ironického výtržníka a všehoschopného improvizátora. Strhával a bavil normalizované publikum razantními slovními hříčkami, drsnými vtipy, nepřikrášlovanou hořkostí: „Sídliště jménem Prosek to je jen halda trosek“ nebo „Kdybych měl ségru, veme si Jugoslávce nebo ňákýho Itala. Nemusela by se učit o Svárovský stávce, občas by za mnou lítala…“ a podobně. Od té doby, co jsme se rozešli nebo spíše rozjeli každý na jiná pódia, natočil hromadu desek a vydal úctyhodnou spoustu knih, stal se předsedou českého PEN klubu i kandidátem Strany Zelených ve volbách. Jeho prostor na jevišti se zvětšil a on ho umí využít a hojně hraje i lyrické či smutné písničky. Propaguje tvorbu Georgese Brassense či Jacquese Brela. Jeho repertoár dnes tvoří něžné písně o lásce a o smrti, ale pracuje i na svých typických dryáčnických kouscích, jimiž pak dokáže v půlhodinovém bloku zdeptat třeba církev svatou takovým způsobem, že se tím automaticky na doživotí diskvalifikuje jako zamýšlený kandidát na ministra kultury za KDU-ČSL: „Pepa ten si sice vysaje, jinak ale vcelku krysa je: V noci se z něj stává bestie, chlastá mešní, žere hostie! Zčásti z hladu, zčásti ve zmatku sežral i pár svatých ostatků. Jedno svaté ucho, svatou kost, teď už nebude mít nikdy dost. Církev na to hledí s nevolí, ale Pepu břicho nebolí. Vyšla z něho svatá stolice, viděla to celá ulice…“

Na Jiřím Dědečkovi mě odjakživa fascinuje jeho hravá a mnohotvářná čeština, jeho lehkost, s jakou dokáže popsat ty nejzoufalejší duševní stavy a jistý druh něhy, která někdy nabývá až fatálních rozměrů: „Dobrý ráno, kdo mě to budí? Je to zrzečka s propadlou hrudí /…/ Dobrý ráno a pusu mi dává, pak si před zrcadlem s ohněm zahrává. /…/ Dobrý ráno a voči veselý, to jsou ty chvíle sladkokyselý, líbí se mi to, líbí, tak sladce trýznivý, dokavad ty vlasy nezešediví…“

Jan Burian



MARNÝ SEN


Tak strašně strašně toužím
Po něčem velikém
Já nevím – po svíčkové
S trojitým knedlíkem!
Lví srdce Horké čelo
Marný sen o štěstí –
Zas vepřo knedlo zelo
A jenom se šesti…

 

 

Jiří Dědeček - Za trochu lásky

 

 

http://www.dedecek.cz/

http:/wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_D%C4%9Bde%C4%8Dek/cs.