Jdi na obsah Jdi na menu

Jiří Smrž

Jiří Smrž   Jiří Smrž ! Surovec, který při koncertě drží kytaru pod krkem a rve za struny, jako by si s nimi chtěl vyřídit všechny účty z mládí. A pak ji konejší a hladí a prosí za odpuštění. Je to ten, který křičí bolest a touhu příběhů, co spatřil za zdmi kolem sebe... i v sobě... Křičí kultivovaným jazykem intelektuála a pak zase pláče a sténá, jako miminko, co předčasně vyrostlo v dospělého muže. Jiří Smrž - dřevorubec a čistič melioračních stok s duší snílka. Štvanec.

   Když jsem ho naposledy spatřil, na festivalu osamělých písničkářů, měl pravé sklo v brýlých rozpraskané, jako po výstřelu, který jen těsně minul cíl. Říkal, že na něj včera padl strom. A vida pak zděšení v mých očích, jen se rozesmál a dodal: horší byla ta motorová pila. Prolítla mi centimetr od krku... Možná bych se měl zastavit a chvíli přemýšlet - dodal pak ještě - jestli v mém životě neni něco špatně. 

   Jiří Smrž, přestože používá ke svému sdělení klasickou písňovou formu, doprovází se na klasickou akustickou kytaru, nepoužívá vulgarismů a vypadá normálně - je alternativní písničkář. Neudělá to, co od něj čekáte. Jeho písničky nelze poslouchat jako kulisu. Právě ten jeho hlas, ne, ony sami vám to prostě nedovolí! Buď si je zamilujete... a nebo... nic nechápete!

   To setkání s ním na mě mělo ještě jeden - terapeutický účinek: Jestli tu totiž může po desetiletí, zcela nepovšimnut, sbírat spadaná zlatá jablka Smrž, pak co jsem já, abych si činil nároky... 

   Motám se kolem muziky (byť spíš jen jako přidavač) možná moc dlouho. Tak dlouho, až mi to občas připadá, že nic už nikdy nebude jako kdysi. Že už jsem si zkrátka něco zásadního odžil a teď je to pryč. Že svět už je plný jen postřikuodolných brouků Pytlíků a i já sám nejspíš už asi „všude byl a všechno viděl“ - a pak najednou bác ho! Jiří Smrž! Milosrdná facka co křísí tonoucího z šedi.
   Tak jo, tak mi spousta dobrých věcí zevšedněla - a co! Největší nepřítel nejlepšího přece není to špatné, ale právě to dobré!

   A on je pro mne tím pomyslným nejlepším.

   Ale jednou po jeho vystoupení kdosi řekl: Nechápu, jak jsem mohl žít a neznat Jiřího Smrže! Vím, že to možná zní tekutě pateticky, ale já si za tím fakt stojím! 

Caine, 23.8.2009

 

 




Už je mi víc než kdy bylo Mozartovi
už je mi víc než kdy Vysockému
podhůřím prodírám se k vrcholku svému
aby mi výhled zakryl zas vrchol nový
Copak se tohle dělo i Vysockýmu i Mozartovi?

Kameny o které cestou jsem zakop
nesu si s sebou, abych nezakop už znovu
je mi pod nimi jak živému rovu
pohřbený zaživa sesutými slovy
Copak se tohle dělo Lautréamontovi?

Jak se vysvobodit od trýzně a žalu
výkupným kouzelným prstenům písní
nalezených v duši v nejhlubší tísni
když ty nenapsané taví se hned na okovy
Copak se tohle dělo i Scchubertovi?

Opisuji básně věčnosti ze rtů
jako hluchoněmý který touží zpívat
když je čtu po sobě chce se mi spíš zívat
v zoufalství toužím vydat alespoň chropot nový
Copak se tohle dělo i Ortenovi?

Od každé myšlenky chybí mi vždy kousek
jenž třeba domyslet, vše jako by nebylo dost času
jako by nebylo čím a tím se ničím když po něm pasu
v tom rachotu kolem mi stejně nikdo nenapoví
Copak se tohle dělo i Spinozovi? 

Nemám pochyb, můj milý Pane, že jsme tvé děti
i kdyby ta pravda nade vším se skvěla
nevím zda i já vždycky a zcela
ale u nás ve městě přežije spíš kdo neví než ten kdo ví
Copak se tohle dělo i v Assisi Františkovi?

V mém věku už ti všichni byli mrtví
sežehlí talentem co tě drží, co tě skolí
v mém věku věděli už dobře jak to bolí
nemoci brečet, smát se znova
nemoci přidat k dobrému už ani slova

A já nejsem Vysocký a zdaleka ne Mozart
to není důvod abych rychle umřel taky
závistivě vyhlížel své jméno na nebi mezi mraky
padal kam mi karta padla
házel kameny Bohu do zrcadla. 

 

 

Jiří Smrž - Pro Eržiku

 

www.jirismrz.estranky.cz

jiri.smrz.zde.sweb.cz

bandzone.cz/jirismrz

cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Smr%C5%BE