Jdi na obsah Jdi na menu

Jak vy to máte s tím Bohem? (fejeton Jana Buriana)

4. 12. 2015

Po koncertě jsem nasedl do auta a v Brně-Bohunicích najel na dálnici směr Praha. Ve dne bych se na tuhle zatracenou betonovou potvoru, plnou hrbolů, zúžení a nebezpečí, vydal jen v krajním případě, ale teď, hodinu před půlnocí, jsem to risknul. Nepojedu rychle, budu poslouchat hudbu a ono to půjde... Do přehrávače jsem vložil první společné album volného sdružení Osamělí písničkáři, které si vymyslel a sestavil kolega Jan Jeřábek. Vyzval nás, abychom mu dodali nahrávky, na nichž zpíváme o vztahu k vesmíru či věčnosti, zkrátka o tom, na co se mě kdysi tázala jedna adeptka oboru žurnalistiky, když na mě vybafla: „Jak vy to máte s tím Bohem?“ Nakonec do této svérázné ankety shromáždil patnáct příspěvků a album nazval podle toho mého – Turniketem do ráje. Pojednává o tom, jak se před branami ráje hromadí ateisté jako já a čekají, co bude... Honza ji zařadil na úvod a já ji teď nepřeskočil, ale snažil jsem se ji poslouchat, jako kdyby ji napsal někdo jiný. Moc mi to nešlo. Řídil jsem a přemýšlel o míře ironie, s níž jsem ten text psal, dokud mě ze sebestředných úvah nevysvobodila Dáša Voňková svým panteistickým Nádechem, křehkým a poetickým: Hladino říčky/ ty se v obloze vzhlížíš/ nebo se právě ona do tebe hříží... K tomu nočnímu přesunu se ovšem spíše hodily následující verše Jiřího Konvrzka: Chcíplej zajíc hnije/ země ho vypije/ jako mě a tebe. Vjel jsem do prvního zúžení dálnice a mačkal se se svým opelem až k samému kraji, protože po levé straně se mě chystal předjet nějaký šílenec, pro něhož byla povolená osmdesátka jen startovní rychlostí. Podle Konvrzka by mě toho nejspíš po smrti moc nečekalo, i když připouští, že nějaký posmrtný život možná přece jen existuje... Pak jsem si vychutnával písničku Martina Kyšperského, jenž žadoní o chvilku klidu, aby si všechno mohl ještě rozmyslet, krásnou textovou miniaturu Marky Míkové Od země do země a s účastí se chechtal agnostikovi Pepovi od Jiřího Dědečka, který „má hlavu bohama naditou“ a „ještě tak nejlepší se mu zdá Manitou“. Natankoval jsem a pak mě dojalo několik písniček o strachu a o nicotě – třeba výzva Petra Nikla Peťulko/ neboj se bílé barvy/ kde nic není nebo Brouk Potemník Jany Šteflíčkové, něžná a poetická předsmrtná inventura. Petr Linhart, jako obykle zabydlený ve „svých“ Sudetech, si s laptopem na klíně povzdechl nad nevratností času a Daniel Fikejz zase nad tím, jak písek časem srovná i ty nejvyšší chrámy. Honza Jeřábek to pak zastřešil nadčasovým Křesťanským kóanem: Rozprostřel ses nad krajinou/ Jezu Kriste věky plynou... Karel Diepold mě na ploše jedné minuty a devatenácti vteřin dokázal okouzlit svým příběhem o Marii, která za vítězného jásotu davu kolem tuší, že nic na světě není zadarmo. Na desce se překvapivě téměř nemoralizuje ani nemodlí, jen Zuzana Homolová přispěla plachým apelem (zda myšlenky i srdce naše věrné zůstávají i v této době) a Pánaboha tady písničkáři oslovují pouze dvakrát, ovšem stojí to za to. Po té první, temné až drastické písni Jiřího Smrže, v níž autor vyjmenovává většinu bolestí tohoto světa (Panebože modli se za nás/ máš-li za koho), jsem si musel u další pumpy koupit cappuccino. Ta druhá, jíž celá deska končí a kterou napsal Karel Vepřek, mě naopak po všech těch předešlých obrazech nejistot uklidnila: Otče náš vezdejší, dej ať jsme lepší a nic nás neděsí... I noční provoz byl už v tom okamžiku klidný, blížil jsem se k domovu a říkal si, že je dobře, že tu desku Galén vydal. Pánbůh zaplať.

Psáno pro Týdenník Rozhlas