Jdi na obsah Jdi na menu

Dagmar Andrtová-Voňková

Dagmar Voňková Andrtová, foto Lucie Haschková„Vždycky, když byl pojmenován nějaký nový směr v hudbě, tak mě do té škatulky strčili, ale moc mi nepasovala,“ prozradila Dáša v jednom rozhovoru. Do škatulky, kde by se tato dnes osmapadesátiletá první dáma české písně mohla cítit dobře, by mohli být přiřazováni ti, kteří se nehodí jinam – samorosti, experimentátoři, podivíni a umělečtí hazardéři v tom nejlepším slova smyslu. Dáša by se tam potkala třeba s fyzickým básníkem Petrem Vášou, loutkářem a zpívajícím výtvarníkem Petrem Niklem, s minimalistickým mágem Oldřichem Janotou, ale i s keramikem a zpěvákem nezhudebnitelných básní Michalem Jůzou. Se všemi, kteří mají ten velký dar, že nikoho nekopírují a jdou, běží či klopýtají po svých vlastních cestách. Dáša je dokonce tak osobitá, že by snad ani nešlo zkoušet ji kopírovat. Logicky proto musela mít takové úspěchy v zahraničí, jaké měla v Dánsku, v Japonsku a bůh ví kde ještě. Klidně tam může zpívat česky, jejímu jazyku každý, kdo má uši a cit, porozumí a je pro něj snadné nechat se strhnout.

Dáša se narodila v Hradci Králové, nedostudovala pedagogickou fakultu, živila se všelijak a od sedmdesátých let se občas objevovala ve společnosti Jaroslava Hutky, Vlastimila Třešňáka či Vladimíra Merty, kteří byli stěžejními členy volného písničkářského sdružení Šafrán. V období před rozehnáním tohoto sdružení po založení Charty 77, stačila vydat vynikající singl – malou gramofonovou desku se dvěmi písněmi – ohromila zvláště drsností textu a výrazem zpěvu písně Chlapci na tom horním konci. První album však mohla vydat až po dalších devíti letech v roce 1986, kdy ji režim či spíše někteří dramaturgové a pořadatelé vzali na milost, aniž by naštěstí na sobě musela cokoli měnit a přizpůsobovat se jejich vkusu. Nejkompletnější vydání Dášiny tvorby z různých období spatřilo světlo světa až v roce 2004 – dvojalbum nazvané Milí moji patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v tomto desetiletí vyšlo.

Jazyk jejich textů, způsob zpěvu, tvorba melodií a vůbec celkový přístup k písním v sobě spojuje divošské kořeny českého lidového umění a Dášinu nespoutanou hravost a hledačství. Dokáže hrát na kytaru na sto způsobů, nikdy v její hře nepocítíte samoúčel ani exhibici, všechno je přísně podřízeno atmosféře písně. Podobné je to i s jejím zpěvem – může být děsivě výhružný i nejjemněji laskající, slovo v jejích ústech nabývá váhy a jeho význam se proměňuje a dotváří množstvím odstínů. V devadesátých letech se zdálo, že se písničkářka vydala na dobrodružnou výpravu do světa minimalismu a zvukového a instrumentálního experimentátorství, až člověk mohl mít obavy, zda se z té expedice vůbec hodlá vrátit zpátky k písničkám. Vrátila se zcela přirozeně. Dnes k jejímu koncertu neodmyslitelně patří i drobné popěvky inspirované přírodou, písně věnované například stromům a jiné svěží kousky, k nimž ji inspirovaly dlouhé procházky po okolí jejího domky v Pyšelích.

Jan Burian

 

Webové stránky: www.vonkova.cz

Kontakt: tel. 606 408 220
nebo via nakladatelství Galén houdek@galen.cz  


 

 

METELICE

Hej, mete, mete, mete metelice
metelice mete, mete do světnice
Hej mete, mete metelice
mete metelice, mete, mete do světnice
sníh

Na Ladova lada v aprílové dada
nevyhnal bys hada ani půl
Na Ladova hada v aprílové dada
nevyhnal bys hada ani hůl

Za chvíli je nebe čisté
za chvíli je nebe čisté
za chvíli je nebe čisté
za chvíli je nebe čisté jak stůl

Hej, helie, eli, eli, eli, elie!

Na Ladova lada v aprílové dada
nevyhnal bys hada ani půl

Na Ladova lada počasí se hádá
nevyhnal bys hada, je to cool

Hej, mete, mete, mete metelice
metelice mete, mete do světnice
hej, mete, mete, metelice
mete metelice, mete, mete do světnice
sníh

Ve vzdušných duchnách to duje a studí
a polní myš hřeje si skrýš
Poštolka větrem se prodírá hrudí
a stoupá výš jako malý kříž

Hej, mete, mete, mete metelice
metelice mete, mete
hej, mete, mete, mete metelice
metelice mete, mete

Za chvíli je nebe čisté
za chvíli je nebe čisté
za chvíli je nebe čisté
za chvíli je nebe čisté jak stůl

Hej, helie, eli, eli, eli, elie!