Jdi na obsah Jdi na menu

Dva světy

22. 4. 2015

Fejeton Jana Buriana

Minulý pátek a sobotu proběhl už třináctý festival volného sdružení Osamělí písničkáři. Vystoupilo na něm dvacet šest účinkujících v různých seskupeních a konstelacích, takže to vyšlo celkem na více než třináct hodin hudby, neboť ti dva, co se dostali na řadu jako poslední, měli dovoleno přidávat a vystoupení Nikoly Muchové, jež se zúčastnila festivalu poprvé, za doprovodu kytary Martina Kyšperského půlnoční publikum rozparádilo tak, že zůstala na jevišti o půl hodiny déle. „Nepojedeš nikam,“ zpívala, „budeš doma kojit, žádná Paříž a lanýže...“ Bylo to krásné. Nejen její sugestivní a nezničitelný hlas i text, který zejména ženy a dívky nadzvedával ze židlí, ale celý festival. Zpívalo se o vášních, o hrůzách i krásách, o strachu, o naději, ale místo zbylo i na hru se slovy, na poezii... Dvacet šest lidí tří různých generací spojuje víc než společné názory na svět či na hudbu úcta k vlastnímu řemeslu, k cechu písničkářů. Nevyrábějí písničky na jedno použití ani vycpávky do reklam či supermarketů, než vám někdo ohlásí slevu. Podávají svědectví o skutečném stavu duše národa, tak jako se to kdysi dělo tam, kde vznikaly lidové písně. Stará svědectví sbírali Erben, Čelakovský či Sušil a vydávali je ve zpěvnících, ta současná shromažďují nezávislá vydavatelství, jako je Galén či Indies MG Records, nebo si je můžete vyhledat na internetu, zajít si je poslechnout do nějakého klubu, knihovny či jiného kulturního zařízení. Pokud se k nim však člověk chce dostat, musí zdolat stěnu, kterou se snaží stavět ti, pro něž je pojem kultura totožný s pojmem zábava. Lidé, kteří by rádi udrželi své publikum v nenáročnosti, lenosti a neochotě poslouchat cokoli nového, odlišného nebo složitějšího a pro něž je zřejmě důležité, abychom s nimi hráli jejich hry na ceny, tituly, akademie, žebříčky, prodejnost a koláče sledovanosti.
Minulý týden jsem víceméně náhodou zhlédl v televizi přímý přenos předávání cen Anděl za populární hudbu a byl jsem překvapen prázdnotou a šedí celé té akce. Zaujal mě ovšem konferenciér Leoš Mareš, který se snažil zalichotit kolegovi Marku Ebenovi tím, že si prý vždycky přál být jako on a teď je mu podstatně blíž, neboť už jsou oba na ČT2... Veřejnoprávní program ČT2 býval jakýmsi symbolem divácké náročnosti, zatímco Leoš Mareš zářil coby hvězda komerčních televizí. Smutný konferenciérův omyl spočíval v tom, že to nebyl on, kdo se přiblížil kulturní úrovni tohoto televizního kanálu, ale právě naopak – ČT2 časem sestoupila na úroveň Leoše Mareše. A jinak jsem toho večera – stále ještě s určitým překvapením – zjistil, že anijednu z písní, které v něm zazněly, nebudu mít potřebu slyšet ještě jednou.
Opačný pocit mám naštěstí z našeho víkendového festivalu. Desítky písniček, které na něm zazněly, bych si rád poslechl znovu, v klidu, abych si je mohl vychutnat nebo jim porozumět do větší hloubky.
A tak je vlastně všechno, jak má být: Leoš Mareš na Dvojce a písničkáři v klubu, který rozhodně nepatří k těm módním. Jsou to dva světy a ty už se nejspíš nesetkají...