Jdi na obsah Jdi na menu

Gott a Vondráčková by jim mohli závidět

7.6.2011 Pražský deník 07 Kultura, Ondřej Lienert

Na Kaštanu se sešla dvacítka osamělých písničkářů: Burian, Smrž, Dědeček, Klusák, Konvrzek... Redaktor Deníku byl u toho.

Praha – Přemýšlím o posledním víkendu, co s načatým večerem, když tu si vzpomínám: na Kaštanu je Festival Osamělých písničkářů. Začal sice už ve dvanáct v poledne, ale trvá skoro do půlnoci. Přišel jsem sice už o vystoupení Jiřího Dědečka nebo Pavla Klusáka, ale pořád jich z té dvacítky zbývá dost. Atak sedám na tramvaj 22 a vyrážím do Kaštanu.
Počasí je, jak je v těchto dnech zvykem, hodně teplé a v prostorách starého domu na Břevnově je možná dusněji, než když se tu, v místě kde vznikla sociálně demokratická strana, politici koncem devatenáctého století dohadovali nad programem. Ale je to příjemné dusno.
U baru sedí jeden mírně přiopilý pán, jinak jsou všichni v sálu. Své půlhodinové vystoupení tu právě začíná Jan Burian. Jedna z nepsaných hvězd dne. Burian totiž před lety dal osamělé písničkáře dohromady, festivaly pořádá a moderuje. Je také možná mediálně nejznámějším jménem dne. Ale na tom tady vůbec nezáleží. V minulosti už na festivalu vystupovala i třeba Radůza, Lenka Dusilová nebo Xindl X. A nikdo neměl „hvězdná“ privilegia. „Dramaturgicky jsem to zařídil tak, aby nikdo z diváků nevěděl, kdy přesně bude vystupovat a museli si tak poslechnout i ostatní,“ svěřuje se mi později Burian, když přijde řeč na vystoupení Radůzy.
Teď však vystupuje on sám. Spojuje píseň o umění stárnout s žoviálně laděnými poznámkami, tu o světě pop kultury, tu o mobilních operátorech. A když po své půl hodině představuje dalšího vystupujícího, baví slušně zaplněný sál poznámkou: „A tam za dveřmi už je náš další host: Karel Gott.“ Přichází totiž umělec zcela jiného rázu: Jiří Smrž. Písničkář, který od intimní poezie přechází v živelný, akustický výstup.

Za tisícovku a dobrý pocit

Na půlhodinovém prostoru předvede tolik hudebních poloh, že by zlatý slavík mohl závidět. A když chvíli před koncem, v nejenergičnější části svého vystoupení místo akordu zvedne ruku, aby se podíval na hodinky, jak dlouho může ještě hrát, přeje si každý, aby ještě neodcházel.
Ale i další vystoupení stojí za to. Jiří Konvrzek, jehož paleta nástrojů by vydala na samostatnou kapelu, hraje bigbít i svérázné písně o „srazu struhačů brambor na jednostranném struhadle.“
Baví se všichni, až na společensky znaveného muže, jenž se vrátil od baru. „Kdybyste přivedli Helenku Vondráčkovou, to by byla bomba,“ lamentuje polohlasně. A pořadatelé ho musí decentně vyzvat, aby nerušil vystupující.
„Byl tady poctivě od úplného začátku. Ale pak si dal nějaké to pivo, prošel se po venku a asi to s ním trochu na tom sluníčku zatočilo,“ říká mi technik a jeden z pořadatelů Jaroslav Linhart.
Poslední se na pódiu objevuje Oldřich Janota. Přijel na poslední chvíli tramvají. Odložil u jeviště batoh a začal hrát. Intimně. Na klavír tak, že sál až na jednoho zmíněného nedýchal. „Platí tady za jednoho z největších bardů,“ povídá mi Linhart, když u sálu vyplácí honoráře.
„Dostávají všichni stejně. Tisícovku,“ odpovídá na dotaz, zda některý z umělců má finanční privilegia. „A cesťáky vyplácíme jen pár lidem, protože jsou většinou skoro všichni z Prahy,“ dodává. „Ale je jasné, že o peníze na těchto akcích nejde, všichni jsou hlavně rádi, že se tady můžou potkat.“ Vracím se stejnou tramvají, jakou jsem přijel. Jsem rád, že jsem se na písničkáře jel podívat. A že u toho nebyla Vondráčková ani Gott.