Jdi na obsah Jdi na menu

Jsme komerčně nemotorní, ale svobodní

13. 9. 2006

 

Rozhovor Jana Buriana pro Hospodářské noviny

Písničkářské sdružení sedmdesátých let Šafrán, mezi jehož hlavní postavy patřil například Jaroslav Hutka, už dávno vstoupilo do legend. Jiná legenda českého písničkářství se možná rodí dnes. Spisovatel, televizní moderátor a především písničkář Jan Burian a jeho prozatím »dvanáct apoštolů«, často velmi originálních tvůrců, otevírá svou pravidelnou scénu v pražském Divadle na prádle. Říkají si volné sdružení osamělých písničkářů. Burian, muž donkichotské povahy, chce s nimi rehabilitovat písničku. Písnička není hluk, není zboží, ani reklama na to, abyste si koupili desku. Písnička je tradiční umělecký žánr, tvrdí Burian.

HN: Není slovo »osamělí« poněkud bolestínské? Proč jste vlastně osamělí?
Není bolestínské, ale pravdivé. Písničkář je při své práci mnohdy sám, zodpovědnost má často jen za svou tvorbu (ve smyslu - co si neudělám sám, to nemám) a cesty z koncertů, na nichž vystupuje, bývají také dost osamělé. Většina z nás to tak či onak určitě pociťuje. A navíc je to myslím docela hezký a poetický název volného sdružení, ne?

HN: Má ta osamělost například vliv na témata písní, jejich vyznění?
Asi ne rozhodující, spíš jde o určitou autorskou zodpovědnost, že se na jevišti před lidmi neschováš a na dlouhých cestách sám před sebou také ne.

HN: Je vás v této chvíli třináct. Kdo další má dveře otevřeny? Existují nějaká »pravidla« pro vstup do tohoto volného sdružení?
Pravidla neexistují. O tom, kdo s námi bude hrát, rozhoduji já. Řekl jsem si, že to bude nejlepší způsob, jak něco zorganizovat, když tu zodpovědnost prostě vezmu na sebe a za čas znovu oslovím své kolegy a zeptám se jich, jestli mě nechtějí vyměnit za někoho jiného, kdo by to dělal líp nebo jinak. Samozřejmě je k tomu nutný souhlas pozvaných písničkářů a musím říct, že se k sobě chováme velmi kolegiálně až s láskou.

HN: Stalo se, že někdo odmítl účast ve vašem sdružení, a naopak, že jste někoho odmítli?
Odpovídám za úroveň dramaturgie a prostě se nevyhnu tomu, že někoho pozvu a někoho ne. Během těch asi sedmi letech, co organizuji Festival osamělých písničkářů, bylo doposud nejdůležitější dát dohromady spřízněné duše. Teď se uvidí, jak se všechno bude vyvíjet dál, co bude potřeba udělat, čemu se bránit a co prosadit. Ale myslím, že v tom, co jsme dělali doposud, nebylo žádné násilí.

HN: Zařadil byste mezi »osamělé« třeba Jaromíra Nohavicu, který je pro většinovou populaci neznámějším »prototypem« barda s kytarou?
Nezařadil. Cítím v tom, co dělá, určitý kalkul, který se do této společnosti nehodí. Ale tím nechci říct, že by se mi všechno, co dělá nelíbilo. To, co děláme my, je prostě něco jiného, jsme jiní a jsme jinde.

HN: Odráží se volného sdružení osamělých písničkářů inspirace Šafránem?
Volné sdružení je skutečně termín, který jsem k osamělým písničkářům přiřadil, aby vzdáleně připomínalo Šafrán, tedy volné sdružení písničkářů sedmdesátých let. Oni ti tehdejší i ti dnešní mají mnoho společného - samozřejmě, že ne totalitu, ale určitou uměleckou neústupnost, nepřizpůsobivost, komerční nemotornost a hlavně svobodného ducha.

HN: Jaké jsou hranice té neústupnosti? A je snad komerční nemotornost předností?
Každý má své vlastní hranice, ale neústupnost bych viděl především v tom, že se při tvorbě nemyslí na reakce publika, ani na komerční úspěch, ale jen a jen na dílo samo a toho se prostě člověk nemůže vzdát, i kdyby si měl hrát jen pro sebe. Komerční nemotornost má své výhody i nevýhody. Když nemáte vlohy něco prodat, tak sice moc peněz nevyděláte, ale zase to člověka tak nesvazuje, má spoustu lepších věcí na práci, než něco prodávat, a je svobodnější.

Ivan Hartman, Hospodářské noviny 13. 9. 2006