Jdi na obsah Jdi na menu

Rozhovor Jana Buriana pro Týdeník Rozhlas o Osamělých písničkářích

5. 2. 2007
 

Na podzim minulého roku získalo svou pravidelnou scénu volné sdružení Osamělí písničkáři. Co vás vedlo k jeho založení, kdo je členem a jaké výhody to má - pro písničkáře a pro publikum?

Asi před šesti lety jsme s písničkářem Janem Zubryckým začali občas pořádat tzv. festivaly osamělých písničkářů.V červnu minulého roku mě napadlo, že by bylo zajímavé a užitečné setkávat se pravidelně. To jsou asi jediné výhody, které stojí za řeč. A pro publikum? Snad že může potkat určitý druh kultury, který se v médiích objevuje jen sporadicky. Třeba i zažít jistý pocit sounáležitosti, nevím...

Dvakrát měsíčně hrají Osamělí písničkáři v pražském Divadle Na prádle. Jak se tam zatím cítíte? Nechybí vám prostředí rekonstruované Malostranské Besedy, kde měly koncerty písničkářů velkou tradici?

Divadlo Na prádle se nachází v Besední ulici číslo 3, kde pokud vím hrávali kdysi například i Voskovec a Werich. Ani tomuto malostranskému sálu tradice nechybí.

Dá se v tvorbě členů Osamělých písničkářů nalézt nějaké společné téma, převládající životní pocit?

Zkuste hledat. Já jsem se to snažil zjednodušeně vyjádřit slogany “Písnička není hluk, písnička není zboží, písnička není reklama na to, abyste si koupili desku. Písnička je tradiční umělecký žánr”. Ale to jsou hesla pro média. Když ovšem dáte dohromady sedmnáct různorodých osobností, je všechno mnohem složitější. Každý jsme jiný. Možná že nás spojuje touha po určité pospolitosti a třeba i po rehabilitaci písně jako uměleckého žánru uprostřed řádění tzv. hudebního průmyslu a nebo si prostě jen chceme zahrát v důstojném prostředí...

Kdo se nemůže stát členem Osamělých písničkářů?

My opravdu nemáme členství, takže vlastně nikdo. Za dramaturgii našich večerů v tomto roce odpovídám já.

Jsou písničkáři ohroženým druhem?

Nijak zvlášť. Písničkáři tu budou i poté, co zmizí hudební průmysl. Písnička je něco, co patří k životu odedávna. Žijeme v období, kdy se na ní snaží spousta lidí vydělat, přizpůsobit ji svým komerčním záměrům, ale myslím, že to časem pomine. Bude se vydělávat zase na něčem jiném, ale lidi si budou chtít zpívat. Aby se jim ulevilo, aby vyjádřili své nálady a podobně.

V Týdeníku Rozhlas tímto rozhovorem startuje vaše autorská rubrika, v níž budete členy sdružení představovat. Vracíte se ke své dávné profesi hudebního publicisty?

Myslím, že ne. Jen bych rád využil nabídky vašeho časopisu a pokusím se napsat něco o svých přátelích, jejichž práce si vážím.

Na co se mohou čtenáři vaší rubriky v nejbližších měsících těšit?

Pokud budou jen číst, tak se dozvědí, na co by stálo zajít na koncert. Pokud zajdou na koncert, tak na spoustu překvapivě krásných písní.

Milan Šefl
(Týdeník Rozhlas č. 2/2007)